Čimice

Zdroj: Zdeněk K. Kovářík – články z časopisu Osmička (12/1998 a 1-2/1999). Opraveno z webu http://www.cimice.cz/z-historie-cimic.html dle původního zdroje.

 

Jméno vzniklo pravděpodobně od osobního jména Čám a rodiny Čámových, tvar se časem měnil na Čiemice, Čemice, Čímice, Czimicze a Čimice.

 

Archeologickým výzkumem v 70. a 80. letech tohoto století bylo zjištěno, že historické jádro Čimic bylo osídleno již dříve. Z tohoto území pochází i nález nejbohatšího hrobu šňůrové kultury z poslední doby kamenné (eneolitu). Na jižní straně rybníka bylo zachyceno 16 sídlištních objektů, z nichž je nejzajímavější polozemnice s ohništěm a zásobní jámou. Na základě keramických nálezů jsou objekty datovány do období 12. a počátku 13. století.

 

Severně od čimického rybníka byla objevena starověká čimická tvrz pocházející z 14. století. Počátky sídelního vývoje tohoto areálu však sahají do 6. až 8. století, tj. do doby slovanského osídlení, jemuž předcházela ještě osada z mladší doby římské a z doby stěhování národů. Výstavbě vlastní tvrze rovněž předcházelo osídlení z 13. století, z něhož byly nalezeny fragmenty kamenné románské budovy z opukových kvádříků. V jihozápadní a severozápadní části areálu bylo nalezeno několik dalších sídlištních objektů (2 polozemnice, objekty nadzemní konstrukce, zásobní jáma), které byly od okolí odděleny příkopem s palisádou. Tvrzištěm vybudovaným ve 14. století vyvrcholil stavební vývoj areálu. Čimická tvrz je cenným dokladem historického vývoje Prahy a v roce 1985 byla prohlášena za nemovitou archeologickou památku. Bohužel další její osud byl poznamenán novou výstavbou této lokality, především výstavbou tzv. Obchodně kulturního centra, která poznamenala tvářnost celého území a pohltila historické jádro Čimic. Součástí této stavby byla též úprava archeologických vykopávek, které měly dotvořit jižní parkovou část. Nad zbytky základů domů a polozemnic z 13. a 14. století měly být provedeny kopie původních nálezů, obnoven příkop s dřevěným můstkem a palisáda se měla nahradit výsadbou jalovců. Zůstalo však jen u zasypání a zatravnění pozemku.

 

Ves se poprvé připomíná v roce 1334 jako církevní majetek pražské svatovítské kapituly (sboru kanovníků v čele s proboštem). Za husitských válek byla zabavena Pražany a připadla farnímu kostelu sv. Klimenta na Poříčí, řečenému v Tůních. Tento kostel byl rovněž zkonfiskován jako odveta Husitů proti poslednímu katolickému faráři Janu Protivovi z Nové Vsi, odpůrci a udavači Jana Husa. Patronem kostela se stala obec Novoměstská a byl v držení „kališníků“ až do bělohorské bitvy v roce 1620.

 

Pražské obce neměly do roku 1420 za svými hradbami nemovitý majetek. Vlastnili ho jen někteří měšťané jako soukromý majetek. Vypovězením jinověrců a konfiskací získalo Staré a Nové Město značný majetek, zejména venkovský. Šlo asi o 160 různých dvorů a tvrzí s vesnicemi. Ty byly většinou rozdány nebo rozprodány předním bojovníkům a přívržencům husitského hnutí. Vlastnické změny zasáhly i církevní majetek, k němuž náležely Dolní a Horní Chabry a Čimice, které v té době měly dva dvory. Jeden byl pronajmut Kristianovi, který zemřel v roce 1437. Statek převzala podle smlouvy s „kostelníky kostela“ (správci kostelního majetku) sv. Klimenta na Poříčí jeho manželka Eva a měla ho v držení ještě v roce 1457. Druhý dvůr spolu s dědinami a rybníkem koupil roku 1443 za 90 kop grošů Jan Černucký z Radnic své manželce Kateřině a svému bratru kováři u sv. Ambrože Vaňkovi, novoměstskému měšťanu a „střelci z koňské brány“.

 

V roce 1459 obnovil král Jiří z Poděbrad (vládl 1458-1471) pražským měšťanům většinu Zikmundových privilegií na majetkové zisky z období husitské revoluce z let 1420-1437. Šlo o 31 vesnic a 4 dvory. O deset let později, v roce 1469 byly týmž králem zapsány dva dvory v Čimicích, ves Chabry aj., jako celek majetek Nového Města, což bylo potvrzeno 13. 5. 1474 králem Vladislavem II. Jagelonským (1471-1516). Z toho však pro obec jako statek pozemský byl určen jen Vestec, ostatní statky byly novoměstské zádušní majetky, přináležející k farám. Cena zapsaného majetku nebyla velká a obec měla pouze právo vrchního vlastnictví. Roční plat z majetku se odváděl k záduší (majetkové věnování pro spásu duše, tj. hlavně nadání nebo odkazy ve prospěch kostela, jež bylo jedním z jeho hlavních příjmů).

 

Kdo byl dalším nájemcem Čimic není známo, ale v roce 1545 je jako nájemce uveden Jan Kelčský z Kelče, který si téhož roku pronajmul od strahovského opata Jana pustý dvůr ve vsi Dolejších Chabrech. Následujícího roku mu byl dvůr ve vsi odstoupen strahovským konventem s tím, aby on a další držitelé statku Čimic platili každoročně 13 kop českých grošů. Opat si vyhradil volný lov v lese Tenesti (lesík u Brněk). Na základě této smlouvy dal zapsat v roce 1546 císař Ferdinand I. Habsburský (1526-1564) statek Čimice s dvorem v Dol. Chabrech Janu Kelečskému dědičně. Do té doby to byl statek „zápisný“ (tj. zapsaný jako jmění duchovní či špitální). Roku 1551 prodal Čimice Zikmund Kelečský z Kelče Adamovi Labunskému ze Strašína. Z té doby pochází také nejstarší zpráva o čimické tvrzi. Následujícího roku Adam ze Strašína zadlužil statek Čimice, když si půjčil od majitele libeňského panství Albrechta Bryknara z Brukštejna 200 kop grošů. Dluh však řádně nesplácel, a tak se po devíti letech roku 1561 ujal správy Albrecht Bryknar. V roce 1565 prodal Adam (psaný již Čimický ze Strašína) Čimice s povinným platem 13 kop strahovskému klášteru Sigmundu Dionesu z Hradšína. Ten je dlouho nedržel a roku 1566 odstoupil Čimice s malou náhradou Albrechtovi, purkrabímu z Donína. Bryknarův nárok však nebyl přes veškeré uzavřené dohody s novými majiteli plněn, a proto majetek roku 1570 přešel do jeho vlastnictví. Ves Čimice se stala trvalou součástí libeňského panství a od té doby jsou dějiny Čimic spjaty s osudy tohoto dominátu.

 

Bryknarové drželi Čimice až do roku 1595, kdy Jiří Bryknar z Brukštejna prodal libeňské panství Elišce Hoffmanové z Donína, potřetí provdané za protestanta Jana z Čirnhausu. Ještě než v roce 1611 zemřela, nechala přepsat roku 1609 celé panství na svého manžela. Ve výčtu majetku je zde uvedena i ves Čimice ještě s tvrzí. Po Bílé hoře však Čirnhausové jako protestantská šlechta přišli o své statky. Libeňské panství nejdříve připadlo Albrechtu z Valdštejna, pak Trautmannsdorfům, roku 1639 bylo opět vráceno Čirnhausům a ti ho roku 1651 prodali Nosticům. V roce 1662 prodal hrabě Jan Hartvik Nostic (1610-1683) libeňské panství Starému městu pražskému. To byla poslední čimická vrchnost.

 

Za třicetileté války utrpěly Čimice velké škody. Panské dvory i dvě poddanské chalupy byly zcela pusté a v této době pravděpodobně zanikla celá čimická tvrz. V zemských deskách se roku 1665 uvádí „poplužní dvůr Čimice se vším patřičným příslušenstvím, na zimu i léto osetými i neosetými poli, loukami, ovocnými zahradami, hovězím, skopovým i vepřovým dobytkem i drůbeží, se dvěma chalupníky, jejich platy a požadavky“. Byl zde tedy jen dvůr bez poddaných, který měl „dva člověky“ (odvozeno od toho, že se dobrovolně podrobili člověčenství, tj. poddanství). Měli původně po 9 korcích a sídlili v nynějších číslech 3 a 4. O těchto chalupách se píše již v roce 1600.

 

Jak již bylo řečeno od roku 1662 až do roku 1848 vládla Libeň. Bylo to centrum vnějšího života našich obcí, středisko správy obce, vrchní dozorčí i soudní orgán. Zde se udělovalo povolení k prodeji a koupi nemovitostí, povolení ke svatbě, převádění gruntu s otce na syna a veškeré smlouvy. Bez souhlasu a vědomí vrchních libeňských orgánů, v čele s direktorem, nesměl poddaný lid nic samovolně podnikat. Vlastní vrchnost obec pražská – Staré Město – v čele se svým purkmistrem, však vládu nad obcemi přímo neprováděla a libeňské panství bylo především v 18. století často pronajímáno.

 

V dobách josefinských byly zrušeny z velké části měšťanské, církevní i zemské dvory a témuž osudu propadl i dvůr čimický. V roce 1782 byl zrušen a pozemky o výměře 314 ha byly rozparcelovány mezi čimické a chaberské osadníky. V krátké době potom v roce 1788 bylo již v tereziánském katastru uváděno 9 majitelů samostatných gruntů. Vlastní samostatná obec Čimická povstala v letech 1783-1787. V té době z původních dvou chalupníků vzrostla na 8 čísel. Některá z nich, hlavně koupí dvorských pozemků, se značně zvětšila.

 

Jedním z prvních osadníků na počátku založení obce byl Josef Schváb, jehož usedlost čp. 3, velká 9 korců, trvala již v 16. století. Byla to jedna ze dvou jediných usedlostí, spolu s čp.4. Bývala to stále jen chalupa, později s 15 korci (4,31 ha). Roku 1654 byl majitelem Soldatovský, pak Martin Dolejší, známý i v Horních Chabrech. Majitelé se pak stále měnili, až roku 1788 nastoupil Josef Schwáb, který měl pozemek u Drahánského mlýna. Po něm zůstal název „Schwábova rokle“. Ten provdal svou dceru Josefu Bohuslavovi z Hostivaře, jehož rod měl pak tři usedlosti v Čimicích. Měl tři syny, Víta, Matěje, kterým koupil usedlosti č. 2 a 5 v Čimicích. Synu Václavovi postoupil statek r. 1891. Tento Václav zemřel r. 1926 a vdova Kateřina statek pronajala. V roce 1946 koupila usedlost dcera Zdeňka, provdaná Smrčková, choť továrníka ing. Jar. Smrčky v Humpolci. Po jejich emigraci v roce 1948 jmění bylo zabaveno a usedlost byla v roce 1949 přidělena Státním statkům Odolena Voda, a pak JZD Chabry. V roce 1961 bylo nařízeno odstranění usedlosti z důvodu zchátralosti a komunikační závady. Na ploše po demolici byli provedeny sadové úpravy.

 

Druhým a posledním bývalým poddaným v čp. 4 byl při vzniku obce Josef Homola a po jeho smrti v roce 1795 známý rod Kindlův. Po zrušení dvora to byl největší statek v obci (předtím jen chalupa rovněž o 15 korcích). V r. 1654 byl zde majitelem Štěpánovský, pak „chalupa Václava Špačka“. Nato následovali tři různí majitelé a r. 1770 převzal grunt Josef Homola. Zemřel r. 1795, po něm nastoupil rod Kindlův, který držel statek přes sto let. Prvý Kindl byl Jakub, nato syn František, který statek převzal v r. 1814. Pak zde hospodařil od r. 1853 jeho syn František s manželkou Annou, rozenou Srbovou z Kobylis. Zemřel v r. 1905. Jediný syn Bedřich převzal statek r. 1883 s Emilií, rozenou Pokornou z Třeboradic. Zemřel bez dítek r. 1913 a tím rod Kindlův úplně zanikl. Vdova Emílie z počátku statek pronajala a roku 1936 ho prodala příbuznému ing. Františkovi Janouškovi (+ 3. 3. 1958). Pachtýřem zde byl rolník František Kočí, který měl od roku 1932 pronajmut i statek čp. 3, kde byl v r. 1948 jmenován národním správcem. Po roce 1948 byla nemovitost v užívání JZD Dol. Chabry a v roce 1967 byla převedena do správy ČKD Dukla v Karlíně. Byl odstraněn na přelomu let 1986/87 z důvodu výstavby „Čimice 2. stavba – Obchodní centrum“.

 

Vedle těchto dvou původních gruntů zůstal zde bývalý dvůr o který se, resp. o jeho různé hospodářské stavby, rozdělilo více usedlíků. Byli to Václav Löfler, pak rodina Bohuslavova v čp. 2, Josef Skrábek, pak rodina Hladkých v čp. 5. Číslo popisné 7 vlastnil Jan Skrábek, později rodina Dostálova a v čp. 8 byl původně Pavel Skřivánek, pak rodina Soukupova. Vlastní čimický dvůr, měl pak čp.1. Tento grunt se naprosto lišil svou minulostí od jiných objektů. Bývalo to panské sídlo, kde bydleli majitelé dvora, spíše však po většině jeho nájemci. Hospodářské budovy byly v nynějších číslech 2, 5, 6, 7 a 8. Stodoly bývaly na západní straně obytných stavení, lišící se od druhých staveb svojí úpravou a výškou. V jedné větší světnici byl přes celý strop veliký kříž zhotovený z malty nebo sádry. Tato místnost sloužila patrně náboženským účelům. Prvým známým majitelem uvedeným v roce 1788 byl Tomáš Janocha, který převzal tehdy ještě malou usedlost. Po něm roku 1830 Václav Popelář, pak Seyfried z Kobylis a r. 1872 jeho syn Tomáš R. 1885 byl vlastníkem gruntu Leopold Süsland, a za tři roky na to Josef Franěk. Od něho koupil statek v roce 1891 František Pěknice. Zde je na místě se zmínit o tajemné velké chodbě, která byla v této usedlosti. Karel Dvořák, bývalý starosta Chaber a autor spisku Chabry-Čimice, vydaného v roce 1948 o ní píše :

 

…Zde se dlužno pozastaviti u zajímavého objevu. Ve sklepě tohoto dříve panského sídla vede dlouhá chodba, prý od Bohnic a odbočuje, a také i do Kobylis. Jmenovaný Pěkník vešel kdys do toho sklepa se svíčkou, prošel kus chodby, přišel tam na studánku a něco dále na hromádku jemného popele. Vtom však svíčka zhasla, on se vrátil a z opatrnosti vchod do sklepa zazdil. Od té doby se již nikdo o zazděnou chodbu nestaral. Snad v budoucnu se přece něco bližšího o té chodbě zjistí“.

 

V roce 1912 prodal Pěknice usedlost Josefu Holasovi a ten ji postoupil v roce 1933 synu Zdeňkovi. Objekt byl odstraněn v druhé polovině 80. let tohoto století. Z dalších nejstarších usedlostí bylo čp. 2. Bývala to součást hospodářského dvora. Po jeho rozdělení v roce 1782 byl jeho prvním knihovně zaneseným majitelem Václav Löfler r. 1788. V roce 1842 byla majitelkou Cecílie Stříbrná, choť vrchnostenského úředníka. Roku 1850 koupil usedlost Václav Bohuslav. Po něm převzal grunt syn Vít a na to r. 1902 syn František, který roku 1934 zemřel. Vdova po něm, Marie, roz. Kmoničková, jejíž otec býval zde kdysi učitelem, vedla usedlost dále a pak ji postoupila synovi Karlovi.

 

V roce 1961 byla v akci Z provedena z bývalé stodoly patřící k čp. 2 (mezi čp. 5 a 8) přeměna na požární zbrojnici. Stavbě bylo přiděleno čp. 3. Vlastní usedlost s devíti bytovými jednotkami byla odstraněna údajně z důvodu všeobecné zchátralosti a nerentabilnosti oprav v roce 1978.

 

Dalším nejstarším objektem, dosud existujícím, je Drahaňský mlýn býv. čp. 20, dnes čp. 501. Tento kamenný dům ve stylu rustikalizovaného baroka stojí úplně osamocen v čimickém katastru na začátku Draháňské rokle. Jméno je středověkého původu, neboť polím nad mlýnem se říkalo Na drahách. Mlýn a po něm i potok a rokle s rekreační chatovou osadou, založenou ve třicátých letech, dostaly název Drahánský či Draháňský. Po celá staletí zde býval mlýn, před nímž byl rybník napájený dvěma zdejšími rybníky a potůčkem z Rybníček. Původní, mnoho let starý dřevěný mlýn byl zbořen a na jeho základech dal v roce 1676 postavit mlynář Tomáš Kocourek nový mlýn, o němž svědčí zápis uložený v archivu hl. m. Prahy.:

 

„Prodáno jest jedno místo pode vsí Dolní Chabry pod loukama panskýma, kde někdy předešle mlýn stával, tak jak po dnes grunty a zdi se spatřují, Tomáši Kocourkovi, řemesla mlynářského, by na místě mlejn postavil. Za to 60 zlatých povinen dáti bude.“

 

V roce 1687 už byl mlýn prodán Ludmile Jirkovské. Vystřídalo se zde mnoho majitelů, mezi nimi i hrabě Millesimo, patrně majitel sousedních Brněk. Po roce 1850 koupil mlýn August Zvelebil z Roztok. Tehdy bylo při něm 6 korců polí (1,72 ha). Za deset let přikoupil od Cecílie Stříbrné z Dol. Chaber veškeré stráně při výměře 26 korců (7,48 ha). Jediný jejich syn v mladých letech zemřel a dcera se provdala za Josefa Křepelu z Přemyšlení. Ten sice vedl mlýn dál, ale jelikož se již nemohl vyrovnat modernějším mlýnům, tento v roce 1910 zrušil. Roku 1915 vypustil a vysušil i rybník a přeměnil ho v pole. Jeho dcera Marie se provdala  r. 1919 za Václava Příhůnka.

 

Zrušením poddanství v r. 1848 ztratil své opodstatnění starý správní systém, kdy veřejnou správu vykonávaly v první instanci patrimoniální (vrchnostenské) úřady nebo magistráty. Do veřejné správy byla zavedena dvojkolejnost, kdy na jedné straně ji vykonávaly státní úřady a na druhé straně orgány územní samosprávy. První zákonnou úpravu dostaly obce tzv. Stadionovým prozatímním obecním zřízením z 20. března 1849. V čele uvozovacího patentu byla vytčena zásada „základem svobodného státu je svobodná obec“. Obce se tak staly nejnižšími články a instancemi územní samosprávy. Obecní samospráva byla uvedena v život, jakmile zahájily od 1. 1. 1850 svou činnost nově zřízené státní politické úřady. Čimice, dosud spadající od r. 1440 do kouřimského kraje, byly po územní reorganizaci začleněny do pražského kraje a nově vzniklého karlínského okresu. Spolu s osadami Dolních a Horních Chaber vytvořili tyto místní obce jednu spojenou obec pro správu věcí veřejných.

 

Každá osada měla ale svou vlastní, byť v oblasti přenesené působnosti částečně omezenou samosprávu, v jejímž čele stál jednotlivý místní starosta. Kompetence těchto místních obcí byly převážně v oblasti samostatného hospodaření a majetku. Čimice byly však nejmenší osadou. Podle sčítání v roce 1843 měly 18 domů, v nichž žilo 64 obyvatel (na rozdíl od Chaber, které v té době měly 49 domů s 243 obyvateli). V roce 1857 se jen navýšil počet obyvatelů o 1/3. Roku 1890 měly Čimice pouze 21 domů se 127 příslušníky. Starostou spojených obcí byl v té době Václav Suchý a pak Jan Vokurka. Místním (tj. čimickým) starostou byl dlouhá léta Bedřich Kindl, jemuž patřila usedlost čp. 4.

 

V roce 1823 si postavila chaberská obec, po vzoru jiných obcí, svou vlastní přízemní jednotřídní školu, s jednou větší učebnou a bytem pro správce. Náklad na stavbu činil 7,185 zl. a vyučování započalo v roce 1824. Z počátku navštěvovaly školu i dítky z okolních vesnic – Čimic, Veltěže, Zdib a Brněk. Zdiby byly odškoleny roku 1851 a Čimice v roce 1868 do Bohnic, kam měly děti blíž než do Chaber. Když se roku 1913 chystala bohnická obec postavit novou školu, pomýšlela na stavbu školy i chaberská obec. Zažádala tudíž o odškolení Čimic do Chaber, ale 1. světová válka zmařila postavení společné školy. Stavba I. etapy obecné školy byla dokončena až v roce 1938 a II. etapa měšťanské školy až v roce 1941.

 

Za první republiky provázely bohnickou obec potíže s umístěním stále většího počtu žáků, a proto oznámila v roce 1932 chaberské obci, jejíž povinností bylo postarati se o čimické žáky, že nebude přijímat nové děti. Po delším jednání však došlo k dohodě a čimickým byli ponechány dvě učebny za náhradu na jejich vydržování 3650 Kč. V následujícím roce částka však činila již 8650 Kč. V červenci roku 1935 opustily konečně čimické školní děti nadobro bohnickou školu a Čimice byly po dlouhé době opět přiškoleny k Chabrům. Pro děti byly zřízeny na žádost místní školní rady dvě třídy z bývalé truhlářské dílny Josefa Mouchy při čp. 10 v Čimicích.

 

Původní dům byla bývalá kovárna Františka Horálka. Po požáru byl dům v roce 1894 postaven znovu Josefem Černým pro Františka Palata. (Předtím v roce 1890 postihl velký požár v Čimicích usedlosti čp. 2, 5 a 8). V roce 1928 patřil dům uvedenému Josefu Mouchovi, který zde přistavěl velkou jednopatrovou truhlářskou dílnu. S přestavbou na dvě provizorní učebny bylo započato 16. 8. a ukončena byla 16. 9. 1935. V roce 1942 zde byla již v najaté místnosti umístěna mateřská škola.

 

Obtížné bylo umístění dětí do měšťanské školy. Ty byly odkázány jen na pražské školy v Kobylisích, Libni a Karlíně. Místy se platilo 250Kč poplatku za jednoho žáka. Po dostavění nové chaberské měšťanské školy se svízelná situace vyřešila, a jak píše Karel Dvořák: „Nebudeme se už doprošovat Prahy ani Bohnic, aby našim dětem poskytly na nějaký čas přístřeší“. Od 1. 11. 1941 bylo zahájeno vyučování a všechny školní děti z Chaber a Čimic „zde našly svůj pevný útulek“.

 

Farou byly Čimice od roku 1870 přifařeny k Bohnicím, kdy byly odloučeny od Proseka. K farnosti prosecké patřily již v roce 1648 obce Prosek, Libeň, Kobylisy, Strašnice, Chabry, Vysočany, Letňany, Brnky, dvůr čimický, olšanský, střížkovský a 59 vinařských domů (věřících bylo 1970 a vinařů 792). Zdravotním obvodem spadaly Čimice již od 19. století do Kobylis. Z konce min. století jmenujeme alespoň známého obvodního lékaře v Kobylisích MUDr. Heindla. Od roku 1878 byly Čimice přiděleny k poštovnímu úřadu v Troji a po zřízení poštovního úřadu v Bohnicích sem (Praha 44).

 

Telefonní stanice byla ale v Kobylisích (Praha 42). Později si jako první, zřídil přímo v Čimicích na svůj náklad soukromou telefonní stanici A. Klíč (z čp. 38), kterou propůjčoval soukromníkům. Brzy na to byly v 30. letech instalovány další stanice. Dopravní spojení s Kobylisy a tím i Prahou bylo autobusové z trati Bohnice-Kobylisy. Interval byl každou půl hodinu a stanice byla na rohu bohnického parku, u křižovatky okresní silnice. Autobus jezdil do roku 1943 a trasa byla obnovena v červnu roku 1945.

Z nejstaršího osídlení Čimic zůstala dodnes zachována pouze kaplička sv. Jana Nepomuckého. Stojí stranou u zásobovacího vjezdu do obchodního centra. Před přestěhováním tvořila významnou urbanistickou dominantu na návrší staré čimické návsi. Původně klasicistní kaplička, se soškou sv. Jana Nep. s nečitelným chronografem z 2. pol. 18. století, byla nově postavena. Před kapličkou zůstala zachována usedlost Antonína Černého dům čp. 12, jež započal v roce 1908 s parcelací svých pozemků při ulici Čimické (1. bloku ohraničeného dále ulicemi Na Průhoně, Okořská a Fořtova) a bývalý statek Václava Bohuslava čp. 15.

 

K význačnějším objektům patří hostinec „u Pospíšilů“ čp. 18. Roku 1890 a 1891 jej nechal přestavět hostinský Antonín Pospíšil. V roce 1932 byla provedena stavitelem Jindřichem Linkem přístavba tanečního sálu na místě zbouraného domu čp. 16 Matěje Suka pro Josefa Pospíšila. Původně to bylo sídlo všech zábav, především tanečních. Hostinec spolu s ostatními hrál významnou úlohu i ve veřejném životě v letech 1919-1938. Roku 1896 si nechal postavit v severní části návsi dům čp. 21 Vít Bohuslav. Býval zde hostinec „u Vaňků“, dnes odstraněný. V tomto trojúhelníkovém bloku stály vedle ještě domy čp. 22 Antonína Stočesa z r. 1904 a Antonína Pavláta z r. 1909. Kolem roku 1930 si zde v západním cípu bloku na osadním pozemku postavili své provizorní domky Václav Dvořák a František Křížek. I tyto stavby byly zdemolovány. Nejmladším hostincem byl dům Václava Kittla čp. 33, postavený v roce 1913. Roku 1938 provedl hostinský Josef Kittl přístavbu hostince.

 

V roce 1910 se konala první ustavující valná hromada a byl založen „Záloženský a spořitelní spolek pro Chabry a Čimice“. Roku 1924 byl název změněn na Kampelička, spořitelní a záložní spolek v Chabrech“ a roku 1941 na „Chaberskou záložnu“. Tento peněžní ústav patřil mezi první ústavy v obci. Původní malý spořitelní spolek časem vyrostl na velký peněžní ústav s mnoha miliony ročního obratu a stal se pro obec nepostradatelným. Prvním starostou ústavu byl do r. 1915 Josef Dědeček. Do roku 1925 František Bohuslav z Čimic, pak Václav Malý a od roku 1942 Václav Vomáčka z Krupé, který r. 1921 koupil statek čp. 1 v Horních Chabrech od Josefa Chvoje z Kobylis.

 

Roku 1912 se konaly poslední volby podle starého tehdejšího zřízení z r. 1864. Starostou spojených obcí byl zvolen Josef Hudeček, který v témže roce odstoupil a byl zvolen Karel Dvořák, autor publikace „Chabry-Čimice, jejich minulost a další vývoj“ z roku 1948. Za války se volby nekonaly, a tak zastupitelstvo řídilo obecní věci až do roku 1919, kdy se poprvé konaly volby na demokratickém základě (tzn. na základě rovného, přímého, tajného a všeobecného hlasovacího práva). Zvítězila strana sociálně demokratická (60%) a starostou byl zvolen Josef Ženíšek. Ten kvůli maléru s čimickým hájem v roce 1921 odstoupil a byl zvolen nár. socialista a stavitel František Karásek. O této události K. Dvořák píše:

 

„V roce 1921 se tehdejší zemský výbor usnesl, že celý čimický háj i s některými pozemky při něm, ve výměře asi 62ha, připojí ke katastru bohnickému. Příslušné usnesení o tom zaslal zdejšímu obecnímu úřadu patrně s odvolací lhůtou. Tehdejší starosta p. Ž. zaslaný přípis obecnímu úřadu patrně ani nečetl, zůstal prostě nepovšimnut. Následkem toho se žádné kroky na obhájení vlastnictví obce neučinily a celý háj s příslušnými k němu pozemky, ba i několik soukromých pozemků, odepsány z katastru čimického a připsány do katastru bohnického, což vše knihovně provedeno“.

 

Obec tak ztratila Čimický háj, který byť dříve patřil k bohnickému dvoru, byl do té doby zapsán v čimickém katastru. Ve volbách v roce 1923, 1927, 1931 a 1934 zvítězila komunistická strana. Starostou spojených obcí byl zvolen v r. 1923 komunista Josef Militký a od roku 1927 komunista Josef Šimáček. Pro nedodržení nařízení okr. hejtmana bylo obecní zastupitelstvo rozpuštěno a dosazen vládní komisař Josef Čermák z Ďáblic. Ten vykonával funkci do 25. 6. 1935, kdy byl zvolen posledním starostou před 2. světovou válkou J. Hoffmann. Dne 28. 8. 1938 bylo zastupitelstvo znovu rozpuštěno, a to z důvodu, že vládním nařízením byla rozpuštěna komunistická strana. Jako vládní komisař byl dosazen od 28.4. 38 do 12.41 Ferdinand Schutz, úředník šekového úřadu v.v.

 

Za války stál v čele 7. členného podzemního výboru, a po válce se uchopil vedení obce. Funkci osadních místních starostů obce Čimice vykonával Josef Černý, František Fořt z čp. 11 a před válkou Karel Tůma.

 

V roce 1925 byl ustanoven v Čimicích dobrovolný sbor hasičů. Asi v r. 1934 si zakoupil sbor nejnovější motorovou přívěsnou stříkačku osazenou dvoutaktním čtyřválcovým motorem. Měla 300 metrů hlavních, 400 metrů pobočných hadic a výkon 4 hl vody za hodinu. Již předtím v roce 1911 byla předána stará stříkačka z Chaber do Čimic. Obsluhovali ji řemeslníci (kovář, pokrývač, tesař). V roce 1938 byla na žádost místní osady v Čimicích provedena přístavba a adaptace čp. 13 na hasičskou zbrojnici. Dům stával naproti domu čp. 12 (dnes zde začíná ulice odbočující k obchodnímu centru) a byl odstraněn. V roce 1961 byla vybudována v akci Z nová hasičská zbrojnice ve stodole, která byla součástí čp. 2. Dostala čp. 3, avšak i ta byla odstraněna v roce 1985 spolu s ostatními sousedními objekty zástavby starého jádra Čimic z důvodu výstavby OKC Čimice.

 

Dnem 1. 1. 1922 vstoupil v život zákon o Velké Praze, kterým se sloučilo s Prahou 38 sousedních obcí a osad. Vládním usnesením č. 222 z 17. 12. 1926 se zbytky obvodů okresních politických správ v Karlíně a Smíchově sloučily od 1. 6.19 27 do jednoho polit. úřadu Praha-Venkov se sídlem v Praze. Součástí tohoto okresu se staly až do roku 1942 i Čimice, kdy byl okres přejmenován na Praha-venkov-sever (Prag-Land-Nord). Okolo roku 1940 bylo provedeno sloučení tří osad v jedinou obec a dosavadní místní (osadní) zastupitelstva byla zrušena i s místními (osadními) starosty. Jmění a majetek osad tak přešel do jedné politické obce. Úřední název celé nové obce zněl Dolní Chabry. To byl konec byť omezené čimické samosprávy. Všechny tři spojené osady i při blízkosti Prahy se až do konce 1. světové války zvolna rozvíjely. V roce 1921 měly jen 35 domů s 265 obyvateli. Do roku 1927 bylo postaveno převážně bohnickým stavitelem Josefem Matějíčkem jen několik domů. Šlo především o dům prvního komunistického starosty Josefa Militkého čp. 36, který postavil v roce 1922 známý stavitel politik této oblasti František Karásek a dům čp. 38 z roku 1924 manželů Jana a Emílie Klíčových. Pak však nastalo velké rozprodávání pozemků na stavební parcely, a po několika letech pak nastal přímo neobyčejný stavební ruch. V Čimicích se počalo parcelovat pro výstavbu malých domků v roce 1928. První započala A. Nováková na pozemku č. kat. 253.

 

Stavby rodinných domků úžasně rostly a již roku 1930 dosáhly počtu 212 domů. Po dobu hospodářské krize počátkem 30. let se růst poněkud zmírnil, ale zástavba pokračovala až do roku 1940, kdy počet domů činil 269, v nichž bydlelo 1692 obyvatel. Tím obec Čimická předhonila svým růstem i osadu Dolních Chaber, která stávala od svého založení vždy v popředí. Za války byly stavby zakázány, neboť Němci potřebovali stavební materiál. Po 2. světové válce poklesl počet obyvatelů na 1297 a v r. 1946 nebylo možno stavět domky pro nedostatek a drahotu stavebního materiálu a značných mezd. Další růst obce byl nepatrný a v době připojení obce ku Praze v roce 1960 měly Čimice necelých 1200 obyvatel.

 

V letech 1976-1986 zde bylo vybudováno jako součást Severního města sídliště, jehož hlavním architektem byl B. Stuchlý. V roce 1989 zde žilo již přes 7000 obyvatel. Výstavbou sídliště ztratila osada Čimice svůj osobitý ráz.