Fotogalerie
Archiv
Počítadlo přístupů
Vítejte, dnes je 20.8.2017, jste 28 návštěvník z celkového počtu 31825. návštěvníků.

Archive for the ‘Články’ Category

Pobyt dvouletých dětí ve školkách je nevhodný. Rodinu nenahradí, varují psychologové

DÍTĚ (ILUSTRAČNÍ FOTO). FOTO SHUTTERSTOCK

PRAHA Umisťování dvouletých dětí do mateřských škol bude vždy problematické a z hlediska jejich vývoje nevhodné. Na pondělní konferenci Budoucnost předškolního vzdělávání to řekl psycholog Václav Mertin a sklidil za to aplaus. Školka jako instituce podle něj nemůže nahradit rodinné prostředí, které děti ve dvou letech potřebují.

Pokud už rodiče musí dítě do školky dát, neměli by ho tam nechávat celý den, řekl. „Rodinné prostředí poskytuje něco charakteristického, co instituce nenahradí,“ uvedl Mertin. Podle něj jsou zřejmé sociální důvody, které vedou rodiny k tomu dávat dítě do školky, ale z hlediska pedagogicko-psychologického nejsou přijatelné. „My bychom měli investovatdo rodiny a místo toho zkoušíme hledat řešení v instituci. Těžko si přitom myslet, že odborníci nahradí dvouletému dítěti maminku a tatínka,“ řekl.

V obecních mateřských školkách bylo v tomto školním roce 41 726 dětí, kterým v září ještě nebyly tři roky. Je to 12 procent všech dětí v těchto školkách. Školský zákon přijímání dvouletých dětí umožňuje od roku 2005, podle loňské novely ale budou mít od roku 2020 právo na školku rodiče všech dvouletých dětí.

Podle ministerstva školství jsou tyto děti přijímány obecně čím dál častěji, protože se hlásí méně starších dětí. Přispívá k tomu také rozšiřování kapacit mateřských škol.

Je třeba individuální přístup i způsob komunikace

Mertin upozornil, že dvouleté dítě si teprve vytváří pevnou vazbu k lidem kolem sebe, která vzniká od prvního roku života, ale ve dvou letech ještě není hotová. Potřebuje tuto vazbu dotvořit a instituce mu v tom nemůže pomoct. „Pokud je malé dítě ve školce od osmi do 17 hodin, tak je to moc dlouho. Nelze se pak divit, že se rozpadají rodinné a jiné vztahy,“ řekl. Učitelé by proto podle něj měli rodičům zdůrazňovat, že by dítě ve školce neměli nechávat déle něž čtyři hodiny, nebo aspoň ne každý den.

Mertin zdůraznil, že v odlišném přístupu k dvouletým dětem nejde jen o to, že některé budou učitelky muset přebalovat. „Jde i o komunikaci. Ty děti vyžadují velmi individuální přístup. Komunikují hodně neverbálně a je nesprávné je hromadně k něčemu nutit. Musí se nechat dospět,“ uvedl. Zapochyboval přitom, zda je to v silách personálu mateřských škol.Vzhledem k odlišným potřebám dvouletých dětí ve srovnání s tříletými, s nimiž mají učitelky výrazně větší zkušenosti, vydalo ministerstvo na začátku loňského září materiáls informacemipro mateřské školy. Doporučení, jak mají postupovat, jsou obecného charakteru. Školky by například měly vycházet vstříc individuálním potřebám, například spánku. Pro hygienu je možné využívat nočníky. Stravování dvouletých dětí se řídí podle stejných norem jako starších dětí.

ČTK

Zdroj: http://relax.lidovky.cz/psycholog-pro-vyvoj-dvouletych-deti-je-pobyt-v-ms-problematicky-px8-/zdravi.aspx?c=A170529_144223_ln_domov_ELE

 

 

 

 

 

 

Zdroj: http://relax.lidovky.cz/psycholog-pro-vyvoj-dvouletych-deti-je-pobyt-v-ms-problematicky-px8-/zdravi.aspx?c=A170529_144223_ln_domov_ELE

3811196--img--1-600x402p0Většina českých dětí nechodí ráda do školy. Může za to zastaralý školský systém, přístup učitelů nebo výchova v rodinách? Kam se během života ztrácí motivace a proč je důležité naučit děti vnímat své emoce? Nejen o těchto tématech si ve vysílání pořadu Atrium povídala Andrea Zajíčková s manažerem vzdělávacích projektů Lukášem Šlehoferem z Gymnázia Na Zatlance.

logo-radio-juniorZ mezinárodních cyklických šetření TIMMS opakovaně vyplývá, že čeští žáci chodí do školy nejméně rádi ze všech pětadvaceti zemí OECD. Může za to strach ze známek, sbírání černých puntíků, důraz na pamětné memorování, nepropojenost učební látky s praktickými dovednostmi, či pouhé brzké ranní vstávání? Podle lektora a manažera vzdělávacích projektů Lukáše Šlehofera z Gymnázia Na Zatlance není možné vybrat pouze jeden důvod bez souvislosti a označit ho za viníka. Nabízí se ale jeden společný jmenovatel, a tím je nedostatek vnitřní motivace žáků. Podle Šlehofera je pro české školství typické, že má hodně nástrojů na tzv. vnější motivaci. Děti se učí proto, aby získaly slíbenou odměnu, tedy dobrou známku, pochvalu, uznání spolužáků, rodičů a vyhnuly se případnému trestu za nesplnění úkolu. Oproti tomu ale stojí motivace vnitřní. Ta je poháněna potřebou seberealizace, touhou poznávat nové věci, sdílet se s ostatními pro pouhou radost z poznávání, objevování. A právě v poskytování podpory té druhé, tedy vnitřní motivace, má české školství velké rezervy. Tento „vnitřní motor“ je přitom mnohem důležitější, efektivnější, trvalejší a nakonec i výkonnější. Úkolem rodičů a učitelů by mělo být udržet ho stále v chodu.

Kam se vnitřní motivace ztrácí? 
Malé děti se donekonečna na něco ptají rodičů a nedají pokoj, dokud nepochopí smysl. To je ta známá neúnavná otázka „a proč?“ Každá nová informace děti posouvá a ony se z ní přirozeně radují. Během života ovšem velká část dětí o tuto radost přichází. „Každý je nastavený na to, aby se učil. Rodiče a učitelé by měli předkládat dětem takové věci, které jim dávají smysl a posouvají je dopředu,“ vysvětluje středoškolský učitel Lukáš Šlehofer. „Pokud jsou děti nucené dělat věci, které jsou moc lehké, začnou se brzy nudit. Pokud zase musí dělat věci, které jsou příliš vzdálené od toho, co už umí, jsou zahlcovány strachem z neúspěchu a ta správná vnitřní motivace je také ohrožena. Dobré učení by mělo mířit do středu.“ Britský psycholog Graham Jones, ve své publikaci Jak získat psychickou odolnost mluví o lidech, kteří jsou poháněni především vnitřní motivací, jako o jedincích s větším zájmem, nadšením a sebejistotou. Ztráta vnitřní motivace se velice špatně napravuje a to platí u dětí i dospělých.  


Vnitřní motivace a emoční inteligence
Schopnost sám sebe motivovat je jednou z pěti složek tzv. emoční inteligence, kterou se začali vědci zabývat v 80. a 90. letech minulého století. „Většina rozhodnutí, které v životě děláme, je vedena po emočních drahách v našem mozku. Možná je překvapivé, že více než na základě racionality se rozhodujeme třeba podle toho, jestli se nám ta věc líbí, jestli k ní máme nějakou sympatii nebo motivaci.“ Podle Lukáše Šlehofera z Gymnázia Na Zatlance je velmi důležité, aby dítě odmalička poznávalo své vlastní emoce, a to dokonce i v době, kdy ještě neumí mluvit. „Uvědomění si a pojmenování vlastní emoce totiž pomáhá k tomu, že dokážeme přejít z reakce emoční na reakci promyšlenou, což je pro život moc důležité,“ dodává pedagog, který o emoční inteligenci přednáší již několik let.
 
Jak pomoci dítěti pohlcenému emocí?
Dítě se zmítá na zemi v záchvatu vzteku. Pokud je mladší než tři roky, nedokáže se z něj vymanit samo, potřebuje naši pomoc. Pomoc s emocemi ale potřebují i děti starší a není to vůbec jednoduché, neboť emoce vypínají racionalitu. A to i tu naši rodičovskou. Psychologové i pedagogové doporučují zachovat si od dítěte emoční odstup a spíše jednat, než jen vypjatě reagovat. „Není dobré stále opakovat: oblékni se, oblékni se. Po třetím upozornění musíte dítě prostě obléknout, “ říká Šlehofer a dodává: „Ta cesta není o tom popřít, že to dítě tu emoci má, ale kultivovat projev té emoce. A to jsou dvě věci, které se ve výchově bohužel často zaměňují.“
 
Pokud se chcete o emocích a výchově dozvědět ještě něco více, poslechněte si středoškolského učitele, lektora a manažera vzdělávacích projektů Lukáše Šlehofera v rozhovoru s Andreou Zajíčkovou.
Vysíláno na Rádiu Junior, pořadu Atrium – 15.2. ve 21:15 hod.  ARCHIV K POSLECHU

————————————————-
DÍTĚ V ZÁCHVATU HNĚVU
konkrétní doporučení z knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi autorky Naomi Aldort.
Metoda S.A.L.V.E.:
S. Separate: Oddělte se od chování dítěte a od jeho emoce. Vyjádřete, co to způsobuje Vám: „Je mi nepříjemné, že tady křičíš .“
A. Attention: Věnujte pozornost dítěti: „ Proč křičíš, co potřebuješ?“
L. Listen: Naslouchejte tomu, co dítě říká, co jeho činnost naznačuje.
V.Validate: Uznejte pocity a potřeby dítěte. Nedramatizujte to a nepřidávejte své vlastní stanovisko.
E. Empower: Povzbuďte dítě.
Pocity stojí v cestě účelnému jednání. Jakmile je dítě vyjádří, osvobodí se od nich a může buď nechat celou věc být, nebo nalézt řešení.

Učit se mají rodiče, ne dětiautor/ka: Petr Matas 

Učit se mají rodiče, ne děti rozhovor s Naomi Aldortovou

Dva třídenní semináře, několik přednášek, osobních konzultací a rozhovorů. To vše stihla během nabité dubnové návštěvy České republiky. I po tom všem se přední osobnost hnutí kontaktního rodičovství, americká spisovatelka Naomi Aldortová (*1949), s námi po e-mailu ochotně podělila jak o zážitky z českého turné, tak o časté rodičovské omyly nebo podrobnosti z jejího „unschoolingového“ života.

Naomi Aldortová vytvořila ucelený koncept výchovy, kde nedominuje ani rodič, ani dítě. Namísto mentorování, ovládání a manipulace je s dítětem zacházeno s úctou a respektem. Napsala knihu Raising our Children, Raising Ourselves, která vyšla dnes již ve 13 jazycích. V Česku si ji můžete koupit pod názvem Vychováváme děti a rosteme s nimi.

Při vašem minulém pobytu v České republice jsme v Sedmé generaci psali (viz 7.G 4/2012) o vašich principech ve výchově dětí a o tom, jak souvisí rodičovství s životním prostředím a společností. Změnilo se od té doby něco? Musela jste některé svoje náhledy v průběhu těch dvou let přehodnotit nebo upravit?

Ano, pořád se učím. Mám v srdci více prostoru pro rozdíly mezi lidmi. Mnohdy nejsme schopní vést děti dokonalým způsobem, aby vyrostly v emočně zdravou, šťastnou, silnou, milující a odpovědnou bytost. Nemůžeme vědět, jak vnímají naše láskyplné úmysly. Některé děti jsou citlivější, než si dovedeme představit. Jiné dokážou přežít naše bouře a obraty v chování s vnitřní silou, a ani té často nedokážeme porozumět. Jen z mála lidí vyrostou veskrze šťastné a vyrovnané osoby. Většina z nich má problémy, na nichž musí pracovat, bez ohledu na to, že měli skvělé dětství.

Nejrůznější problémy, s nimiž se potýká každá rodina, považuji za „podhoubí“ pro rozvoj a seberealizaci každého člověka. Všichni potřebujeme něco, s čím můžeme pracovat a z čeho můžeme růst.

Naším cílem není vychovávat lidské bytosti bez citových problémů, to není možné. Chceme vychovávat lidi, kteří tyto problémy milují a užívají si jízdu životem, která je jimi poháněna.

V čem byla letošní cesta do Evropy jiná než ta minulá? Jaké nejčastější otázky a témata teď řešíte na svých seminářích a při osobních konzultacích?

Otázky se příliš neliší. Myslím, že ústředním tématem této mé cesty bylo dítě závislé na chtění, na tom, že život běží podle něj. Tato citová slabost se stala západní kulturní „epidemií“. V USA jí říkáme affluenza (nemoc z hojnosti, angl. affluence). Vyrůstat je pro děti příliš snadné, a tak potom často nezvládají životní stresy. Proto se domnívám, že rodiče, přestože dávají prostor rozmanitosti křehkých lidských povah a reagují vlídně, mají potíže s vedením. Dítě potřebuje zažít skutečné životní výzvy a rodiče by mu je neměli tolik usnadňovat. Sama jsem v této oblasti udělala chyby a právě v ní objevuji onu jemnou rovnováhu.

A máte na tuto nemoc nějaký lék? Mají tyto děti šanci, že se s životními stresy naučí vypořádat později?

Můj koncept výchovy tento problém nepřináší, protože dětem umožňuje projít si všemi výzvami, pláčem, bolestí, zklamáními, nepohodlím a jinými. Ale poučila jsem se ze svých chyb, více o tomto tématu hovořím a během posledních let ho na svých seminářích zdůrazňuji.

Na nápravu není nikdy pozdě. Vyžaduje to, aby se učili rodiče, ne děti. Rodič musí upustit od svých očekávání, včetně přání, aby bylo dítě neustále šťastné. Je-li rodič v klidu, pokud čelí výzvám, slzám a bolesti, dítě zaujme stejný postoj.

Rodiče mohou k učení využívat nevyhnutelné situace selhání nebo frustrace a zůstat při nich v klidu. Když batole křičí kvůli zbořené věži z kostek, reagujte, aniž byste popírali jeho pocity a aniž byste situaci dramatizovali. Nechte dítě si všimnout, že vás to nezneklidnilo, že jste ho nepřišli zachraňovat, změnit situaci nebo mu něco vynahradit. Nechte dítě, aby vnímalo váš klid a „neutrální“ přístup. Budete-li v klidu, dítě se naučí cítit stejně a bude emočně odolné.

Na konferenci Aktivní rodičovství, FSS MU Brno, foto: Jiří Dukát. 

Když se staršímu dítěti něco nepodaří nebo se s ním například přestane bavit kamarád, vyslechněte ho s láskou, ale s neutrálním přístupem. NEJEDNÁ se o problém, dokud dítě svým přístupem nenaučíte, že to problém je.

Stejným způsobem si v sobě vytvářejte lásku k realitě. Když zmeškáte například lekci jógy, vyjádřete své pocity s klidem a láskou k realitě — můžete zůstat doma a více si pohrát s dětmi. Zkoumejte myšlenky, které realitě vzdorují, a budujte si schopnost zůstat v klidu, když se věci nevyvíjejí podle vašich představ. Vaše děti budou dělat totéž.

Důležitý je tedy jak váš vzor, tak vaše reakce na citové projevy vašeho dítěte v běžných životních situacích. Opravdový život není růžový a je krásné, když máme sílu jím procházet, aniž bychom se snažili měnit jeho cíl. Je to jízda, na niž reagujeme, ne ji ovládáme.

V České republice se od vašeho posledního pobytu velmi rozšířila myšlenka unschoolingu (způsob vzdělávání, kdy dítě nenavštěvuje školu ani se neučí podle předem stanoveného vzdělávacího plánu, ale svobodnou interakcí s okolním světem, například hrou, diskusí apod. — pozn. red.) Mnoho rodičů by rádo tuto cestu vyzkoušelo, ale potýkají se s množstvím obav, zda je tento způsob vzdělávání vhodný pro všechny děti.

Je vhodný pro všechny děti, ale ne pro všechny rodiče nebo rodiny. Děti potřebují prostředí, které rozvíjí jejich zvídavost a mezilidské vztahy. Potřebují komunitu, do které se mohou zapojit. Nejde o to k tomu děti vést. Je třeba, aby se na takovou cestu vydala celá rodina. Já podporuji různé způsoby výchovy a neobhajuji žádné dogma o školní docházce nebo jiných otázkách týkajících se životního stylu. Učím posluchače milovat cokoliv, co je součástí našich životů, a plynout s tím.

Co když rodiče nezvládnou dodávat dítěti dostatek podnětů?

Úkolem rodiče není poskytovat podněty, podněty přicházejí od dítěte v reakci na životní zkušenost. Rodiče by měli zprostředkovávat kontakt se společností prostřednictvím zajímavých příležitostí. Začíná to činnostmi doma, čtením, prací na zahradě, tancem, hudbou, uměním, stýkáním se s rodinou a přáteli, cestováním… Pokračuje to tím, že reagujeme na ambice dítěte, které se například chce zapojit do komunity, soustředit se na rozvoj určité dovednosti atd.

Co když se dítě samo od sebe vůbec nic nenaučí?

To není možné. Dítě se učí neustále. Dospělým to tak možná nepřipadá, protože představu, jak by mělo učení vypadat, jsme si utvořili na základě školní docházky.

Svobodné dítě se neučí školními metodami, což je skvělé, protože ty jsou nastavené tak, aby se třída snadno ovládala, nikoliv aby se jedinec učil přirozeným způsobem vycházejícím zevnitř. Svobodná osobnost si najde vlastní způsoby učení a mnoho z nich nám připadá jako hra, umění, tvoření či objevování. Dospělí často brání hře nebo činnosti, kterou si děti vymyslely a kterou se učí, protože si neuvědomují, že tu nějaké učení probíhá.

Jak se potom dítě vyrovná s okolním světem, s pracovními povinnostmi, nutností živit rodinu?

Plod v děloze neučíme dýchat, a přesto dýchá, když se narodí. Novorozence neučíme chodit, a přesto se to dítě kolem jednoho roku věku samo naučí. Dítě nemusíme učit, jak se stát dospělým. Musíme je začlenit do skutečného života, a tím není škola. Děti získávají dovednosti tím, jak procházejí životem. Jednotlivých fází dosahují v optimálním čase, který odpovídá jejich vývoji. Nepotřebují žádný „pokročilý“ výcvik pro budoucnost. Nové etapy dosáhnou ve chvíli, kdy jsou na to nejlépe připravené.

Na konferenci Aktivní rodičovství, FSS MU Brno, foto: Jiří Dukát. 

Vytvořili jsme společnost, do které se děti nezapojují. Nejsou-li děti VE společnosti, je pro ně obtížnější naučit se být její součástí. Škola se snaží napravit, co sama způsobuje. Svým způsobem je to komické.

Vaši synové už jsou dospělí. V dětství nikdy nechodili do školy. Jak probíhaly vaše společné dny?

Byla to čirá radost. Klopýtali jsme, smáli jsme se, chybovali jsme a během té cesty jsme se učili jako všichni ostatní. Každý den byl jiný. Měli jsme celé měsíce, kdy se děti o něco zajímaly nebo něco dělaly, a ponořila se do toho celá rodina. Období slimáků, zahradničení, hudby, zvířat, skládaček, umění, akrobacie, karate, dobrovolnických akcí v hospicu, stavění, šachů a jiných her, převleků, přátel a rodiny, výletů, lodí, cestování, vědeckých pokusů, divadla, tance, bubnování, opery a tak dále a tak dále. Reagovali jsme na zájmy každého dítěte.

Mohlo by se zdát, že jsme toho dělali opravdu hodně, ale je to pohled zpět na období zhruba dvaceti let. Většinu dní se děti celé hodiny samy zabavily, často venku v lese nebo ve své herně. Jindy jsme si hráli spolu nebo někam jezdili, každý den se sám utvářel a přinášel překvapení. A ano, jedli jsme, spali jsme, potýkali jsme se se závažnými otázkami, plakali jsme a smáli se.

Všichni tři vaši synové se postupně rozhodli přihlásit se na vysokou školu. Jak se tam dostali, když jste se s nimi nikdy neučila? A jak se jim podařilo začlenit se do skupiny vrstevníků a vůbec do společnosti? Jak zvládají studium na univerzitě a každodenní život plný povinností, když si po celou dobu dětství mohli celé dny dělat, co chtěli?

K učení není třeba vyučování. Děti se samy snaží vědět, zvládnout život a zapadnout do něj. Naše děti si hodně hrály svým vlastním způsobem. Pokud jde o povinnosti, kdo myslíte, že stanovil povinnosti dospělých? Lidé. Děti jsou také lidé. Jsou uzpůsobené k vytváření společnosti, což vede k utváření pravidel a povinností.

Sledujte děti, jak si hrají a vynalézají, a uvidíte, jak vzniká společnost. Jak rostou, zapojují se do situací, v nichž role a povinnosti vytvořili ostatní. Není to pro ně nové, procvičovaly to celý život prostřednictvím hry, umění, tvořivosti a zapojováním do rodiny a komunity.

Děti, které se vzdělávají doma, jsou ve skutečnosti LÉPE připravené na život, protože jsou od začátku jeho součástí. Škola děti izoluje od skutečné komunity, zatímco děti, které do školy nechodí, jsou její součástí po celou dobu. Jeden z mých synů se ve věku deseti let zúčastnil třídenního semináře pro zájemce o dobrovolnictví v hospicu. Potom jako dobrovolník asistoval umírajícímu člověku, čímž si po svém vyřešil otázku smrti.

Skupiny stejně starých dětí nejsou nic přirozeného. Moji synové ale neměli problém zapadnout do života na univerzitě, každý po svém. Sociální dovednosti se není třeba učit. Děti, které žijí se sociálně zdatnými osobami, si tyto dovednosti osvojí snadno a rády. Pro děti je důležité, aby se společensky zapojily do skutečné komunity, spíše než do uměle vytvořených věkově omezených skupin.

Každý z mých synů se k univerzitě dopracoval jinak. Dva z nich absolvovali srovnávací maturitní zkoušky a jeden v mladém věku prošel kurzy komunitní univerzity, díky čemuž potom mohl nastoupit na univerzitu. Ti dva, kteří se rozhodli pro zkoušky, neměli žádný problém připravit se během několika týdnů a já jsem se do jejich učení nijak nezapojovala, ani jsem neviděla knihy, které si objednali přes internet. Jeden z nich zkoušky skládal v devatenácti letech, druhý v patnácti.

Protože neměli špatné vzpomínky na nucené učení ve škole, studium na vysoké škole je velmi naplňovalo a byli vynikajícími studenty.

Nezvládli se vaši synové tak dobře zařadit do života, protože jsou nadprůměrně inteligentní?

Nebo jsou tak inteligentní, protože vyrůstali ve svobodě věnovat se sami sobě? Škola může brzdit rozvoj inteligence svými omezeními, limitovaným množstvím předmětů, soutěžením, známkováním a hodnocením a s tím související úzkostí a strachem.

Všechny děti si dokážou poradit se životem a vybrat si povolání a zájmy, které odpovídají jejich schopnostem a nadání. Potřebujeme, aby lidé už od začátku vyrůstali svobodně a mohli následovat svůj vlastní talent.

Zvládnou to i jiné děti? Máte zkušenosti i z jiných rodin?

Ano, mám. Děti s různým talentem a nadáním si vedou dobře, pokud mají možnost být samostatné a realizovat svoje záliby. Tráví dětství tím, že rozvíjejí své schopnosti, a pak jsou schopné je uplatnit nebo dále studovat. Učí se i o souvisejících tématech. Ta potřeba vzniká autenticky a vzniká vždy.

Můžete uvést konkrétní příklady lidí, kteří byli jako děti vychováváni metodou unschoolingu? Čím jsou? Studovali vysokou školu? Vynikají v něčem?

Školy by měly dokazovat, proč je jejich odklon od přirozeného učení tak dobrý. V průběhu historie se lidé učili bez škol a lidstvo pomocí individuálního a domácího vzdělávání došlo daleko.

Mnohé zdroje týkající se domácího vzdělávání uvádějí dlouhé seznamy slavných lidí vzdělávaných doma. Nejobsáhlejší seznam uspořádaný podle profesí najdete na www.homeschoolacademy.com nebo na Wikipedii pod heslem „List of homeschooled people“.

Na semináři v Doksech, foto: Petr Matas. 

Osobně znám dospělé, kteří vyrůstali bez školy a žijí smysluplný a spokojený život. Někteří cestují, jiní dělají práci, kterou mají rádi, další jdou na vysokou školu a pak pracují. Znám jednoho řečníka a spisovatele, který píše a přednáší od svých sedmi let. Další moji známí, vychovávaní prostřednictvím unschoolingu, jsou rukodělní umělci. Lidé vychovávaní metodou unschoolingu si spíše sami vytvářejí práci, než jsou zaměstnaní, někteří ale zaměstnaní jsou, mnoho jich studuje na vysokých školách a většinou jsou to vynikající studenti.

Přes svého nejmladšího syna znám několik dospělých, kteří se učili doma a stali se klasickými hudebníky nebo studenty na nejlepších univerzitách a hudebních školách. Další mladý muž pracuje jako asistent na univerzitě v Torontu, kde studuje matematiku a informatiku. Několik lidí z naší komunity vyrostlo bez školy. Jedna žena chodila na komunitní univerzitu, je vdaná, má děti a pracuje na částečný úvazek, hraje v divadle a tančí. Jiný mladý muž studuje medicínu, dva jsou v armádě. Znám i rodiče, kteří vyrostli bez školy, vytvořili si udržitelné živobytí a mají rodiny.

Rodiče vzdělávající své děti doma rádi ukazují seznam slavných lidí, kteří se učili doma. Nepřikládám tomu žádnou hodnotu, protože sláva mi nepřipadá důležitá. Vím, že úspěšní lidé vycházejí i ze škol a že úspěch není měřítkem spokojeného života. Nevidím příliš smyslu ani ve srovnávání. Mám obavu, aby rodiče na své doma vzdělávané děti příliš netlačili — jejich úspěch totiž rodičům umožňuje obhájit své rozhodnutí žít bez školy. Dětem můžeme dát příležitost žít svobodně, pokud si uvědomujeme, že všechny životní cesty mají svou hodnotu.

Druhou polovinu rozhovoru, věnovanou rodičovským chybám, učení cizích jazyků, stravování, medicíně či šetrnému životnímu stylu, si můžete přečíst v tištěné nebo e-verzi Sedmé generace 4/2014. Seznam prodejních míst je tady

Připravily Petra Kutáčková a Kateřina Rezková, přeložila Michaela Perníková. Fotogalerii k článku najdete tady, další 7.G rozhovory pak zde

[30. července 2014]

Tipy na barvení vajec přírodními metodami připravila Karolina Leitnerová, mydlářka, pekařka a mlynářka z Čarovného mlýna v Pustovětech na Křivoklátsku. Na Instagramu ji můžete sledovat pod nickem @mydlinkakarolinka a na jejím webu www.carovnymlyn.cz můžete koupit rukodělná mýdla.

Něco o přírodním barvení vajec načetla v literatuře a experimentálně ověřila, co funguje a co ne. Na co přišla?

Nemám ráda chemii, chemická barviva a jiné chemické a syntetické zbytečnosti v jídle. Proto jsem sepsala pár rad, jak barvit po vzoru starých maléreček – tím, co nabídne příroda,“ píše Karolina.

______________________________________

Jaké přírodní barvy tedy použít?

Hnědočervená – odvar z cibulových slupek
Vejce dejte do studeného, silného a dobře rozleželého vývaru přes noc a druhý den v této barvě uvařte. Nebo
připravte vývar ze slupek a v něm pak obarvěte už uvařená vejce.

Červená– odvar z mořeny barvířské
Tato bylina se dříve právě k účelům barvení pěstovala ve vesnických zahrádkách.

Hnědavé odstíny
Docílíte jich odvarem ze sena. Krásně hnědou barvu dá směs sena, jarního žita, dubové kůry a praženého kořene čekanky.

Bledá žlutá– oves

Intenzivní žlutá– šafrán, kurkuma

Zelená
Zelená vajíčka získáte vařením petrželové nati nebo kopřiv.

Černá
Dávné kouzelnice jí získávaly vařením vajec ve šťávě z kyselého zelí a rezavých hřebíků.

Růžová– syrová červená řepa
Důležitý tip: barevná vejce se pak pro lesk potírala kůží ze slaniny.

______________________________________________________________

Tohle se píše v chytrých knihách. Já barvila oběma postupy v cibulových slupkách, černým čajem a dubovou
kůrou. Docílila jsem různých odstínů hnědé a červenohnědé. Kopřivy v době, kdy jsem experiment dělala, ještě moc nerostly. Ze sušených to není ono, tak je moje ‚zelené‘ vejce málo zelené. Krásnou žlutou jsem docílila kurkumou. V odvaru z řepy barvit nešlo, vařením se barva zruší. Ale funguje vejce vyráchat v rozmixované syrové červené řepě, nebo syrovou řepou potřít. Voilà, máme růžovou! Jen asi mám buď špatné zelí, nebo špatné hřebíky, ale černá mi teda nevyšla. Taková bledá šedá to je. Ale nestěžuji si, naopak! Nemám pestré jedovaté syntetické barvy, ale mám krásné přírodní tlumené barvičky a těším se na Velikonoce.

Karolina doporučuje kombinovat přírodní barvení s dalšími technikami zdobení – voskovou technikou, škrábáním, batikou rostlinami, polepováním slámou, nalepováním bavlnek a dalšími a dalšími technikami. „Hledejte, hrajte si, těch technik, vzorů a barev je nepřeberně,“ uzavírá téma barvení vajec mydlářka z Čarovného mlýna.

Věděli jste?

– Slepice byly domestikovány asi 6000 let před Kristem ve východní Asii. Již v antice lidé jedli vejce vařená i smažená a používali je na pečení. A ve středověku se vejce využívalo nejen k jídlu, ale i jako léčivo. Samozřejmě vejce mělo a má hlubokou symboliku, což jej právě spojuje nejen v křesťanských zemích, ale i v Asii se znovuzrozením, s příchodem jara, nového roku. Vejce je symbol a barvení a zdobení umocní jeho magické schopnosti.
– Na zaoblenějším konci vejce je vzduchová bublina, která se zvětšuje, jak vejce stárne. Čím je vejce starší, tím lépe se mu díky této bublině daří stavět se ve vodě na tu šošolku. To je také poloha, ve které vejce uchovávejte. Je lepší, když žloutek vevnitř leží na bílku než na té bublině.